Eager´s cup (3. 5. 2008)
očima Evy s Jimem
Někteří z nás chtěli vidět na vlastní oči, do jakého sportu se to vlastně vrhli a tak jsme se jeli podívat, jak to válí profíci. Pro ostatní z nás to mělo být posledním varováním, aby zjistili, s jakou bandou se to vlastně dali dohromady.
Pro jednou to pro mě byla akce, kdy jsem nemusela vstávat dříve než kosáci v naší ulici.
Schéma nalodění jsme pilovali přede dvěma dny a nejspíš proto byli všichni, kde měli a nikdo nikoho nezapomněl. Vydali jsme se po neplacených cestách a krapet nás zaskočilo, že je na sobotní dopoledne poněkud hustší provoz. Jakmile proti nám projely první historické jeepy, bylo nám jasné, že jsme se ocitli v epicentru hromadného přesunu obyvatelstva, které jedním směrem mířilo do Plzně na Slavnosti svobody a opačným směrem do Plas na letecký den. Měli jsme kliku, že si z nás Rudý bombarďák (letoun z 1 sv. v.) neudělal pohyblivý cíl. U jednoho železničního přejezdu jsme se mohli nostalgicky pokochat parní nádherou, i když v průběhu jejího funění zazněl v našem autě rozkaz „Zatáhněte okýnka!!“. Cestování v koloně o celkovém počtu dvou aut nepřineslo nic zvláštního, snad jen kromě konstatování Jirky, že už asi deset minut neviděl za sebou Schummiho v sukních. Jen to dořekl, dorazila výhružná SMS od posádky druhého auta, že do kopce na ně musíme počkat. Holt to formelákům do kopce nejezdí, ti jsou rozmazlení rovinkami. Do Trmic jsme dorazili přesně na polední pauzu. Nakonec se to ukázalo jako ideální čas – měli jsme prostor psy vyvenčit, sebe občerstvit, věci vyložit a peněženky provětrat. Obzvlášť u vybírání a zkoušení flyballových postrojů si neumím představit, jak by to probíhalo, kdyby 5 metrů od nich řádili psi na drahách. Jestli by napřed kleplo některého z našich psích manekýnů, nebo by kleplo páníčky z šílejících psů, případně zda by nastaly obě varianty najednou. Klárka byla lehce v šoku z velmi nízkých cen a opovržlivě mě sledovala, jak kupuji svým psům jednobarevná agiliťácká vodítka, když měli i vzorovaná. Nakonec dostal každý pes svůj vlastní postroj a shodou okolností to vyšlo tak, že je mají všichni modré. Všem moc sluší, naší flyballové hvězdě yorkovi Rafíkovi se jen nepatrně upraví a šprťanda Hanďula je má dokonce i s vlajkou. Konečně skončil polední klid a my se přesunuli do první řady k jedné z drah. Detailně jsme sledovali práci nabíječů a boxových rozhodčích. V tomto momentě jsem nenápadně pošeptala našim nabíječům, že samotným nabíjením jim šichta na turnaji nekončí, že ještě budou mávat práporky. Ti vám měli tááákovou radost. Všechno pěkně rychle odsýpalo až do doby, než ve finále 2. divize přišli na řadu vzteklouni (=holandské družstvo). Nechci komentovat, co se vlastně stalo, každopádně nechápu, proč uprostřed handrkování s rozhodčím uraženě sklízeli box, aby ho obratem zase ukotvovali. Naše budoucí adeptka na rozhodčí s okamžitou platností vzdává svůj mandát a to ještě netuší, že na konci dne může být ještě veseleji. Turnaj pokračoval a konečně byl na řadě finálový běh první divize. Na můj dotaz komu fandíš, jsem dostala rafinovanou a diplomatickou odpověď: „Přeci našim.“ Hned jsem byla chytřejší, až na to, že tam byla dvě pražská družstva. Jako estrádu na závěr si vzteklouni připravili infantilní provokaci, naštěstí jim na to nikdo neskočil a tak se s ostudou sbalili a odjeli, ani nám nezamávali. I my jsme zase pracně naskládali naše věci do našich aut, překontrolovali si, jestli máme svoje a všechny psy, nakonec jsme přepočítali i sebe a s novými dojmy vyrazili k domovu. No a zase se to tak nějak semlelo, že se ani chudák navigační škatule nemohla dopřepočítat, na jakou kótu jakéhosi kopce jsme se to vlastně dostali. Museli jsme přejít k navigaci pomocí šedé kůry mozkové s podporou GPS souřadnic.
A co dál? Konečně se dočkáme! Příští neděli máme premiéru na 2. Svatodušním flyballovém turnaji v německém Weidenu.
Pro jednou to pro mě byla akce, kdy jsem nemusela vstávat dříve než kosáci v naší ulici.
Schéma nalodění jsme pilovali přede dvěma dny a nejspíš proto byli všichni, kde měli a nikdo nikoho nezapomněl. Vydali jsme se po neplacených cestách a krapet nás zaskočilo, že je na sobotní dopoledne poněkud hustší provoz. Jakmile proti nám projely první historické jeepy, bylo nám jasné, že jsme se ocitli v epicentru hromadného přesunu obyvatelstva, které jedním směrem mířilo do Plzně na Slavnosti svobody a opačným směrem do Plas na letecký den. Měli jsme kliku, že si z nás Rudý bombarďák (letoun z 1 sv. v.) neudělal pohyblivý cíl. U jednoho železničního přejezdu jsme se mohli nostalgicky pokochat parní nádherou, i když v průběhu jejího funění zazněl v našem autě rozkaz „Zatáhněte okýnka!!“. Cestování v koloně o celkovém počtu dvou aut nepřineslo nic zvláštního, snad jen kromě konstatování Jirky, že už asi deset minut neviděl za sebou Schummiho v sukních. Jen to dořekl, dorazila výhružná SMS od posádky druhého auta, že do kopce na ně musíme počkat. Holt to formelákům do kopce nejezdí, ti jsou rozmazlení rovinkami. Do Trmic jsme dorazili přesně na polední pauzu. Nakonec se to ukázalo jako ideální čas – měli jsme prostor psy vyvenčit, sebe občerstvit, věci vyložit a peněženky provětrat. Obzvlášť u vybírání a zkoušení flyballových postrojů si neumím představit, jak by to probíhalo, kdyby 5 metrů od nich řádili psi na drahách. Jestli by napřed kleplo některého z našich psích manekýnů, nebo by kleplo páníčky z šílejících psů, případně zda by nastaly obě varianty najednou. Klárka byla lehce v šoku z velmi nízkých cen a opovržlivě mě sledovala, jak kupuji svým psům jednobarevná agiliťácká vodítka, když měli i vzorovaná. Nakonec dostal každý pes svůj vlastní postroj a shodou okolností to vyšlo tak, že je mají všichni modré. Všem moc sluší, naší flyballové hvězdě yorkovi Rafíkovi se jen nepatrně upraví a šprťanda Hanďula je má dokonce i s vlajkou. Konečně skončil polední klid a my se přesunuli do první řady k jedné z drah. Detailně jsme sledovali práci nabíječů a boxových rozhodčích. V tomto momentě jsem nenápadně pošeptala našim nabíječům, že samotným nabíjením jim šichta na turnaji nekončí, že ještě budou mávat práporky. Ti vám měli tááákovou radost. Všechno pěkně rychle odsýpalo až do doby, než ve finále 2. divize přišli na řadu vzteklouni (=holandské družstvo). Nechci komentovat, co se vlastně stalo, každopádně nechápu, proč uprostřed handrkování s rozhodčím uraženě sklízeli box, aby ho obratem zase ukotvovali. Naše budoucí adeptka na rozhodčí s okamžitou platností vzdává svůj mandát a to ještě netuší, že na konci dne může být ještě veseleji. Turnaj pokračoval a konečně byl na řadě finálový běh první divize. Na můj dotaz komu fandíš, jsem dostala rafinovanou a diplomatickou odpověď: „Přeci našim.“ Hned jsem byla chytřejší, až na to, že tam byla dvě pražská družstva. Jako estrádu na závěr si vzteklouni připravili infantilní provokaci, naštěstí jim na to nikdo neskočil a tak se s ostudou sbalili a odjeli, ani nám nezamávali. I my jsme zase pracně naskládali naše věci do našich aut, překontrolovali si, jestli máme svoje a všechny psy, nakonec jsme přepočítali i sebe a s novými dojmy vyrazili k domovu. No a zase se to tak nějak semlelo, že se ani chudák navigační škatule nemohla dopřepočítat, na jakou kótu jakéhosi kopce jsme se to vlastně dostali. Museli jsme přejít k navigaci pomocí šedé kůry mozkové s podporou GPS souřadnic.
A co dál? Konečně se dočkáme! Příští neděli máme premiéru na 2. Svatodušním flyballovém turnaji v německém Weidenu.