Mistrovství ČR v Mladé Boleslavi (13.9.2008)
očima Evy s Jimem
Ani tentokrát jsme neopomněli poctivou předstartovní přípravu v naší oblíbené kafárně. Rozřazení do aut proběhlo naprosto rutinně, novinkou však bylo nařízení číslo jedna kapitánky Hanýskové. Zřejmě aby předešla tomu, že někdo vyjede o hodinu později než my a v cíli na nás půl hodiny počká, rafinovaně určila auto s vlekem jako safety car. Počasí se neuvěřitelně vydařilo. Sice nás všechny strašila předpověď o pouhých třinácti stupních celsia a navíc jako bonusem se studeným větrem odněkud ze Skandinávie. Ovšem díky tomu, že nám trollové vyexpedovali extra čerstvé proudění vzduchu, které rozehnalo mraky, slunce některým z nás efektně přismahlo obličej.
Náš první rozběh byl vskutku plný neuvěřitelných patálií. Nepamatuji si, že by někdy na tréninku Adinka nebo Dýno upustili a lovili tenisák, že by se někdy Jimovi rozepnul postroj, nebo že by někdy nestihl nabíječ nabít box... Takže jestli jsme si mysleli, že jsme si veškerou možnou smůlu vybrali na Turnaji sladkých nadějí, tak první rozběh na mistrovství republiky nás taktně upozornil, že jsme ještě ani zdaleka neokusili, co všechno se může pokazit.
Neuvěřitelný byl i náš první rozběh v DE, Dreamsové prominou, tohle si fakt do deníčku musíme poznamenat. V prvním běhu jsem vůbec nezaregistrovala, že by EJS hlásilo soupeřům nějakou chybu, proto mě hodně překvapilo, když rozhodčí připsala našemu týmu bod. Nikdo od nás nejásal, tak jsem si říkala, jaké jsou holky profíci, že se nerozptylují jucháním a koncentrují se na další běh. Pak vidím Kláru, jak říká rozhodčí, že má na skóre asi chybu. Chudák rozhodčí nám tedy musí osvětlit, že to není chyba, že jsme vyhráli. „My jsme vyhráli?“ divíme se kolektivně (a duchaplně). Následoval druhý běh, co se v něm uďálo mi taky nějak uniklo, nicméně už máme tolik rozumu, že s rozhodčí o vítězném běhu nediskutujeme. A tak se naše slabší tréninková sestava zasloužila o to, že postupujeme. Rafík si vymyslel neuvěřitelný způsob, jak najednou otestovat naši nervovou soustavu a zároveň postřeh svého andělíčka strážníčka. Přeskákal čtyři skočky a místo k našemu boxu, si to plynule zamířil k sousedovic dráze, kterou elegantně přeběhl v okamžiku, kdy měla budějovická Alea na trase borderku (podotýkám, že Rafík přicházel v míru). Naši psi samozřejmě vědí, že Rafík je ikona a nesmí se mu nic stát, i kdyby si oni sami měli zpřelámat všechny hnáty, ale nějak jsme nepočítali s variantou, že se náš york někdy a někde vydá na adrenalinový výlet za soupeřem a všem nám zatrnulo. Proč to udělal, tak nad tím si lámu hlavu ještě dneska. Přiznám se, že jsem se po doběhu šla podívat do jeho přepravky, jestli tam náhodou nenechal dopis na rozloučenou. Možnost, že by byl utahaný, jsme jednoznačně vyloučili a jestli se něčeho lekl, tak opravdu netuším čeho, ani proč. Pro jistotu jsme Rafíka do posledního zápolení už nepostavili a naše borderky poprvé na závodech běhaly na plnou výšku překážek. Malý zázrak se konal, přežili to ve zdraví a navíc překážky zůstaly v původním stavu. Pošeptala jsem totiž startovnímu psovi, aby posházel všechny skočky, aby je ostatní borderky mohli plynule přeskákat, jenže chtějte tohle po největší psí šprťandě v Plzni a širokém okolí.
Celkově jsme se probojovali na 6. místo v 1. divizi, páníčkové obdrželi medaile a pejskové dostali žužlaninu. A teď vzhůru na poslední turnaj sezóny do Budějek.
Náš první rozběh byl vskutku plný neuvěřitelných patálií. Nepamatuji si, že by někdy na tréninku Adinka nebo Dýno upustili a lovili tenisák, že by se někdy Jimovi rozepnul postroj, nebo že by někdy nestihl nabíječ nabít box... Takže jestli jsme si mysleli, že jsme si veškerou možnou smůlu vybrali na Turnaji sladkých nadějí, tak první rozběh na mistrovství republiky nás taktně upozornil, že jsme ještě ani zdaleka neokusili, co všechno se může pokazit.
Neuvěřitelný byl i náš první rozběh v DE, Dreamsové prominou, tohle si fakt do deníčku musíme poznamenat. V prvním běhu jsem vůbec nezaregistrovala, že by EJS hlásilo soupeřům nějakou chybu, proto mě hodně překvapilo, když rozhodčí připsala našemu týmu bod. Nikdo od nás nejásal, tak jsem si říkala, jaké jsou holky profíci, že se nerozptylují jucháním a koncentrují se na další běh. Pak vidím Kláru, jak říká rozhodčí, že má na skóre asi chybu. Chudák rozhodčí nám tedy musí osvětlit, že to není chyba, že jsme vyhráli. „My jsme vyhráli?“ divíme se kolektivně (a duchaplně). Následoval druhý běh, co se v něm uďálo mi taky nějak uniklo, nicméně už máme tolik rozumu, že s rozhodčí o vítězném běhu nediskutujeme. A tak se naše slabší tréninková sestava zasloužila o to, že postupujeme. Rafík si vymyslel neuvěřitelný způsob, jak najednou otestovat naši nervovou soustavu a zároveň postřeh svého andělíčka strážníčka. Přeskákal čtyři skočky a místo k našemu boxu, si to plynule zamířil k sousedovic dráze, kterou elegantně přeběhl v okamžiku, kdy měla budějovická Alea na trase borderku (podotýkám, že Rafík přicházel v míru). Naši psi samozřejmě vědí, že Rafík je ikona a nesmí se mu nic stát, i kdyby si oni sami měli zpřelámat všechny hnáty, ale nějak jsme nepočítali s variantou, že se náš york někdy a někde vydá na adrenalinový výlet za soupeřem a všem nám zatrnulo. Proč to udělal, tak nad tím si lámu hlavu ještě dneska. Přiznám se, že jsem se po doběhu šla podívat do jeho přepravky, jestli tam náhodou nenechal dopis na rozloučenou. Možnost, že by byl utahaný, jsme jednoznačně vyloučili a jestli se něčeho lekl, tak opravdu netuším čeho, ani proč. Pro jistotu jsme Rafíka do posledního zápolení už nepostavili a naše borderky poprvé na závodech běhaly na plnou výšku překážek. Malý zázrak se konal, přežili to ve zdraví a navíc překážky zůstaly v původním stavu. Pošeptala jsem totiž startovnímu psovi, aby posházel všechny skočky, aby je ostatní borderky mohli plynule přeskákat, jenže chtějte tohle po největší psí šprťandě v Plzni a širokém okolí.
Celkově jsme se probojovali na 6. místo v 1. divizi, páníčkové obdrželi medaile a pejskové dostali žužlaninu. A teď vzhůru na poslední turnaj sezóny do Budějek.