Flyballovy trénink v Praze - Ctěnicích (10. 1. 2008)
očima Evy s Jimem
Jirka s Veronikou si ověřili, že se do jejich auta vejde v pohodě 5 lidí, 3 psi (i pro 2 další psy by bylo místo) a flyballový box. Cesta do Ctěnic proběhla bez kolon na dálnici, bez popojíždění přes Letnou a bez bloudění při hledání jízdárny, takže jsme najednou měli hodinu čas. Padl nesmělý návrh zajet někam na kávu, který byl příznivci kofeinu přijat bez námitek a nekofeinová menšina zase uvítala navštěvu oné místnosti.
Na trase jsme objevili pouze jedno restaurační zařízení, které bylo plně obsazené a protože se nenašel žádný dobrovolník, který by na domorodce vybafnul dotaz, kde je v okolí jiná hospoda, nastal čas pro záložní variantu - Globus. Naše obavy ohledně vhodnosti sportovně-kynologicko-flyballového oblečení v prostorách super-hyper-mega-marketu se ukázaly jako bezpředmětné, protože pohledy všech upoutala naše hvězda - jork Rafík. Ti z nás, kdo se vsadili, že ochranka Kláru s Rafíkem v tašce určitě vyhodí, prohráli. Nikoho bohužel nenapadlo vsadit se o to, že si půjdou ochránci pořádku a prodavačky Rafíka pohladit. Klára se nečekaně projevila jako skrblík, protože nechtěla Rafíkovi zasponzorovat deset kaček za povození v dětském autíčku. Největší hladovci si v rychloobčerstvení zakoupili pizzu a kafaři se konečně dostali ke svému oblíbenému nápoji. Konzumace nakoupených poživatin se ukázala jako skvělý nápad, pokud máte za chvilku běhat ... Vrátili jsme se do Ctěnic a po otevření dveří do jízdárny, kde byla postavená flyballová dráha, naši psi ihned pochopili, kam se to dostali a nezklamali. Borderka Hanička zvládla bravurně přechod na box, Rafík možná někomu poupravil mínění o jorcích a Jimík si po půlroční pauze oprášil flyballové dovednosti. Nabíječka Veronika Dándulová si odbila svojí premiéru pod odborným dohledem profi nabíječů a z Jirky se stal nepostradatelný nosič všeho možného, umísťovač boxu a držič našich psů. Ani náš box nezahálel, osvědčil se i jednomu pražskému pejskovi v tréninku. Vůbec jsem neregistrovala čas a když mi bylo řečeno, že už je 22,40 h, nevěřila jsem, že trénink tak rychle uběhl. Děkujeme Míle, Dianě a Ále za jejich pomoc a ochotu s čímkoliv poradit.
Cesta přes Prahu probíhala naprosto fádně až k předposlední křižovatce před nájezdem na dálnici na Zličíně. Jeli jsme tudy s Veronikou a Jirkou asi popáté, vždycky jsme jsme ignorovali pokyny navigační škatule jet rovně a navzdory jejím steskům s přepočítáváním trasy, jsme odbočovali a u metropole Zličín se napojili na dálnici. Jenže tentokrát se osobě navigátora zželelo GPS a zřejmě nechtíc škatuli traumatizovat, pronesla větu: „Vždycky jsme chtěli vědět, kam to vede rovně.“ jsme GPS poslechli a pokračovali rovně. Navigace nás navedla kamsi do tmy mimo civilizaci a posílala vytrvale vpřed, ale my nevydrželi a chtěli zpět. Bloumali jsme po nějakých cestách a postupně se přibližovali a oddalovali dálnici, ve vesnicích nebylo koho se zeptat (bylo okolo půlnoci), ale nakonec jsme se zorientovali a do Plzně dorazili. Já jediná jsem měla to privilegium, že z mého okýnka vpravo vzadu vše bedlivě sledoval Rafík, zřejmě nám chtěl naznačit, že se nemáme orientovat podle satelitního přijímače, ale podle hvězd, které neobyčejně zářily. A on to přeci musí vědět, když je naší flyballovou hvězdou.
Na trase jsme objevili pouze jedno restaurační zařízení, které bylo plně obsazené a protože se nenašel žádný dobrovolník, který by na domorodce vybafnul dotaz, kde je v okolí jiná hospoda, nastal čas pro záložní variantu - Globus. Naše obavy ohledně vhodnosti sportovně-kynologicko-flyballového oblečení v prostorách super-hyper-mega-marketu se ukázaly jako bezpředmětné, protože pohledy všech upoutala naše hvězda - jork Rafík. Ti z nás, kdo se vsadili, že ochranka Kláru s Rafíkem v tašce určitě vyhodí, prohráli. Nikoho bohužel nenapadlo vsadit se o to, že si půjdou ochránci pořádku a prodavačky Rafíka pohladit. Klára se nečekaně projevila jako skrblík, protože nechtěla Rafíkovi zasponzorovat deset kaček za povození v dětském autíčku. Největší hladovci si v rychloobčerstvení zakoupili pizzu a kafaři se konečně dostali ke svému oblíbenému nápoji. Konzumace nakoupených poživatin se ukázala jako skvělý nápad, pokud máte za chvilku běhat ... Vrátili jsme se do Ctěnic a po otevření dveří do jízdárny, kde byla postavená flyballová dráha, naši psi ihned pochopili, kam se to dostali a nezklamali. Borderka Hanička zvládla bravurně přechod na box, Rafík možná někomu poupravil mínění o jorcích a Jimík si po půlroční pauze oprášil flyballové dovednosti. Nabíječka Veronika Dándulová si odbila svojí premiéru pod odborným dohledem profi nabíječů a z Jirky se stal nepostradatelný nosič všeho možného, umísťovač boxu a držič našich psů. Ani náš box nezahálel, osvědčil se i jednomu pražskému pejskovi v tréninku. Vůbec jsem neregistrovala čas a když mi bylo řečeno, že už je 22,40 h, nevěřila jsem, že trénink tak rychle uběhl. Děkujeme Míle, Dianě a Ále za jejich pomoc a ochotu s čímkoliv poradit.
Cesta přes Prahu probíhala naprosto fádně až k předposlední křižovatce před nájezdem na dálnici na Zličíně. Jeli jsme tudy s Veronikou a Jirkou asi popáté, vždycky jsme jsme ignorovali pokyny navigační škatule jet rovně a navzdory jejím steskům s přepočítáváním trasy, jsme odbočovali a u metropole Zličín se napojili na dálnici. Jenže tentokrát se osobě navigátora zželelo GPS a zřejmě nechtíc škatuli traumatizovat, pronesla větu: „Vždycky jsme chtěli vědět, kam to vede rovně.“ jsme GPS poslechli a pokračovali rovně. Navigace nás navedla kamsi do tmy mimo civilizaci a posílala vytrvale vpřed, ale my nevydrželi a chtěli zpět. Bloumali jsme po nějakých cestách a postupně se přibližovali a oddalovali dálnici, ve vesnicích nebylo koho se zeptat (bylo okolo půlnoci), ale nakonec jsme se zorientovali a do Plzně dorazili. Já jediná jsem měla to privilegium, že z mého okýnka vpravo vzadu vše bedlivě sledoval Rafík, zřejmě nám chtěl naznačit, že se nemáme orientovat podle satelitního přijímače, ale podle hvězd, které neobyčejně zářily. A on to přeci musí vědět, když je naší flyballovou hvězdou.